Vzhledem k tomu, že plynulou japonštinou mluvili pouze dva herci (Kitagawa a Chiba) a s fenoménem driftingu nebyl seznámen v podstatě nikdo, Lin věděl, že bude muset být ve věci zjišťování reálií a jejich předávání hercům obzvláště pečlivý. Mladým hercům proto připravil určité osnovy toho, co by měli v rámci příprav na své role zvládnout.
K obeznámení produkce i herců najal najal jako technického konzultanta Toshiho Hayamu a četné rozhovory s ním jej dokonce inspirovaly k tomu, aby jednu z postav (driftingového puristy Virgila) založil na něm. Pro své studenty také připravil hodiny japonštiny plné tokijského slangu a intenzivní lekce driftingu. Pro jednotlivé herce to pak znamenalo buď učit se detaily japonštiny nebo sedět za volantem vytuněného auta za 50 000 dolarů a šlapat na plyn.
Typický tréninkový den na jednom kalifornském závodním okruhu sestával z jízd s filmovými "driftery" Rhysem Millenem (úřadujícím americkým šampionem v disciplíně Formula Drift) a Tannerem Foustem. Ke svému velkému nadšení dostali možnost vyzkoušet si drifting i samotní herci.
"Když nás poprvé vzali na závodní dráhu a ukázali nám, jak to máme dělat… no to bylo super. Úplně jsem tomu propadl. Za volantem se mi líbilo rozhodně víc než na sedadle spolujezdce," vzpomíná Black.
Před začátkem práce na tomto filmu uměla Kelley - stejně jako Bow Wow - coby čerstvá držitelka řidičáku jezdit pouze v autě s automatickou převodovkou. Nyní ji čekal nesnadný úkol naučit se zároveň řadit, brzdit s přesností na setinu sekundy a driftovat. Toto umění se jí nakonec podařilo ovládnout zcela bravurně, čímž za sebou zanechala všechny ostatní herce. Svůj úspěch přičítá tomu, že pozorně poslouchala: "Šla jsem do toho s tím, že o tomhle sportu nevím ani ň, proto jsem se snažila věnovat instruktorům maximální pozornost. Naproti tomu hoši si často hráli na všeuměly a měli tendence brát to do vlastních rukou …" Drifting se zrodil na klikatých horských cestách a v kaňonech venkovských částí Japonska, které tímto nebezpečným způsobem většinou po nocích sjížděli mladí řidiči. Adrenalinový způsob jízdy brzy pronikl i na místní závodní okruhy, odkud se dostal za hranice Japonska a brzy se stal novým celosvětovým fenoménem. Záměrem filmařů bylo přenést tuto sportovní disciplínu na plátno s co největší autenticitou.
"Sehnali jsme ty nejlepší techniky," říká Moritz. "Naši tvůrci vizuálních efektů dělali i na dvou předchozích dílech. Znají naše základní pravidlo: Nechceme, aby ta auta dělala cokoliv, co ve skutečnosti udělat nemohou. A z hlediska zachování věrohodnosti se našemu týmu podařilo odvést fantastickou práci."
Hayama, který se dokonale orientuje v japonské závodní komunitě, však filmařům neposkytoval cenné rady pouze v oblasti driftingu. Seznámil je také s dalšími charakteristickými prvky japonské kultury, počínaje závodnickým slangem a hudbou konče.
Úkol převést náročné řidičské manévry před kamerou filmaři svěřili mezinárodně uznávaným profesionálním drifterům - Rhysi Millenovi, Tanneru Foustovi a Samuelu "The Crazy Swede" Hubinetteovi. Ty doplňovali přední japonští závodníci Nobushige Kumakubo a Keiichi Tsuchiya. Tsuchiya s Kumakuboem také navrhli choreografii strhující sekvence, v níž sjíždějí silnici s použitím driftingu dvě auta jako tandem.
"Drifting je velmi filmový sport," říká režisér. "Natáčet něco, co ještě nikdy natočeno nebylo, je velmi vzrušující. Připadá mi úžasné, na kolik nových úhlů a pohybů kamery se nám podařilo přijít. Tihle řidiči jsou skvělí a precizní a my jsme se snažili přijít na nové a neotřelé způsoby, jak jejich umění nejlépe zachytit."
Typický tréninkový den na jednom kalifornském závodním okruhu sestával z jízd s filmovými "driftery" Rhysem Millenem (úřadujícím americkým šampionem v disciplíně Formula Drift) a Tannerem Foustem. Ke svému velkému nadšení dostali možnost vyzkoušet si drifting i samotní herci.
"Když nás poprvé vzali na závodní dráhu a ukázali nám, jak to máme dělat… no to bylo super. Úplně jsem tomu propadl. Za volantem se mi líbilo rozhodně víc než na sedadle spolujezdce," vzpomíná Black.
Před začátkem práce na tomto filmu uměla Kelley - stejně jako Bow Wow - coby čerstvá držitelka řidičáku jezdit pouze v autě s automatickou převodovkou. Nyní ji čekal nesnadný úkol naučit se zároveň řadit, brzdit s přesností na setinu sekundy a driftovat. Toto umění se jí nakonec podařilo ovládnout zcela bravurně, čímž za sebou zanechala všechny ostatní herce. Svůj úspěch přičítá tomu, že pozorně poslouchala: "Šla jsem do toho s tím, že o tomhle sportu nevím ani ň, proto jsem se snažila věnovat instruktorům maximální pozornost. Naproti tomu hoši si často hráli na všeuměly a měli tendence brát to do vlastních rukou …" Drifting se zrodil na klikatých horských cestách a v kaňonech venkovských částí Japonska, které tímto nebezpečným způsobem většinou po nocích sjížděli mladí řidiči. Adrenalinový způsob jízdy brzy pronikl i na místní závodní okruhy, odkud se dostal za hranice Japonska a brzy se stal novým celosvětovým fenoménem. Záměrem filmařů bylo přenést tuto sportovní disciplínu na plátno s co největší autenticitou.
"Sehnali jsme ty nejlepší techniky," říká Moritz. "Naši tvůrci vizuálních efektů dělali i na dvou předchozích dílech. Znají naše základní pravidlo: Nechceme, aby ta auta dělala cokoliv, co ve skutečnosti udělat nemohou. A z hlediska zachování věrohodnosti se našemu týmu podařilo odvést fantastickou práci."
Hayama, který se dokonale orientuje v japonské závodní komunitě, však filmařům neposkytoval cenné rady pouze v oblasti driftingu. Seznámil je také s dalšími charakteristickými prvky japonské kultury, počínaje závodnickým slangem a hudbou konče.
Úkol převést náročné řidičské manévry před kamerou filmaři svěřili mezinárodně uznávaným profesionálním drifterům - Rhysi Millenovi, Tanneru Foustovi a Samuelu "The Crazy Swede" Hubinetteovi. Ty doplňovali přední japonští závodníci Nobushige Kumakubo a Keiichi Tsuchiya. Tsuchiya s Kumakuboem také navrhli choreografii strhující sekvence, v níž sjíždějí silnici s použitím driftingu dvě auta jako tandem.
"Drifting je velmi filmový sport," říká režisér. "Natáčet něco, co ještě nikdy natočeno nebylo, je velmi vzrušující. Připadá mi úžasné, na kolik nových úhlů a pohybů kamery se nám podařilo přijít. Tihle řidiči jsou skvělí a precizní a my jsme se snažili přijít na nové a neotřelé způsoby, jak jejich umění nejlépe zachytit."
Hayamovi, který pociťuje k drahým vytuněným autům velkou lásku, vstávaly při jejich nevyhnutelném ničení hrůzou vlasy na hlavě. Zděšení jej postihovalo především během natáčení vizuálně náročných sekvencí, v nichž auta závodí uvnitř několikapatrové garáže. Tomuto filmovému segmentu padlo za oběť celkem sedm vozů Nissan Silvia, které Hayama při závodech preferuje.
Aby bylo možné natočit některé komplikované záběry, museli filmaři spoustu aut doslova naporcovat. "25 aut jsme museli rozřezat a přes 80 jich bylo během natáčení zdemolováno. Ta, která jsme řezali, byla buď rozpůlena nebo jim byla odřezána střecha či jeden z boků," říká Dennis McCarthy, který dohlížel na práci s vozovým parkem.
Zkrátka však nepřišlo ani prostředí, ve kterém se film odehrává - režisér Lin věděl, že zachytit věrohodným způsobem atmosféru závodní subkultury a supermoderního města nebude jednoduché. "Ve filmu uvidíte Tokio v takové podobě, v jaké ho vnímám já. Zaujme vás na několika různých úrovních. Chtěl jsem znázornit divoký západ, kde se lidé projevují extrémním způsobem… ať už pomocí svého oblečení nebo svých aut."
K realizaci jeho vize bylo nutné, aby se tým sestávající z kameramana Stephena F. Windona, hlavní výtvarnice Idy Random a návrhářky kostýmů Sanjy Milkovic Hays úzkostlivě zaměřil na všechny detaily. Pro Random bylo od začátku nejnáročnější vytvořit jednotnou vizuální atmosféru, která by jí umožňovala přecházet z nábřežních doků v kalifornském San Pedru a předměstí Los Angeles na pusté venkovské cesty, které obepínají kopce příměstských parků Griffith a Elysian. Právě ty zastoupily prostředí tokijské periferie, kde se ve filmu pořádají vzrušující horské závody.
Aby bylo možné natočit některé komplikované záběry, museli filmaři spoustu aut doslova naporcovat. "25 aut jsme museli rozřezat a přes 80 jich bylo během natáčení zdemolováno. Ta, která jsme řezali, byla buď rozpůlena nebo jim byla odřezána střecha či jeden z boků," říká Dennis McCarthy, který dohlížel na práci s vozovým parkem.
Zkrátka však nepřišlo ani prostředí, ve kterém se film odehrává - režisér Lin věděl, že zachytit věrohodným způsobem atmosféru závodní subkultury a supermoderního města nebude jednoduché. "Ve filmu uvidíte Tokio v takové podobě, v jaké ho vnímám já. Zaujme vás na několika různých úrovních. Chtěl jsem znázornit divoký západ, kde se lidé projevují extrémním způsobem… ať už pomocí svého oblečení nebo svých aut."
K realizaci jeho vize bylo nutné, aby se tým sestávající z kameramana Stephena F. Windona, hlavní výtvarnice Idy Random a návrhářky kostýmů Sanjy Milkovic Hays úzkostlivě zaměřil na všechny detaily. Pro Random bylo od začátku nejnáročnější vytvořit jednotnou vizuální atmosféru, která by jí umožňovala přecházet z nábřežních doků v kalifornském San Pedru a předměstí Los Angeles na pusté venkovské cesty, které obepínají kopce příměstských parků Griffith a Elysian. Právě ty zastoupily prostředí tokijské periferie, kde se ve filmu pořádají vzrušující horské závody.
Tokijskou čtvrť Shibuya Random se svým týmem vytvořila v centru Los Angeles. Pro účely natáčení jedné z honiček, které nakonec dvěma štábům zabralo téměř dva týdny, filmaři zavřeli celých šest městských bloků. Tři bloky výtvarníci vyzdobili japonskými značkami, stánky, restauracemi a autobusovými zastávkami. Když na scénu omylem vstoupila skupina japonských turistů, došlo ke komickému nedorozumění.
Přestože prostředí Los Angeles týmu poskytlo dostatek možností největší japonské město věrohodně napodobit, shodli se Lin s Moritzem na tom, že bez návštěvy skutečného Tokia se natáčení neobejde. "Bylo pro nás důležité mít pocit, že se v Tokiu můžeme vypravit kamkoliv. Proto jsme tam vyrazili s menším štábem, který nám to umožnil. Nikoho z diváků ani nenapadne, že jsme tam nebyli po celou dobu," říká producent Moritz.
Úvodní akční sekvence filmu, která se jako jediná odehrává ve Spojených státech, vznikla během necelého týdne na prašných rovinách města Victorville, které leží 86 mil na východ od Los Angeles.
Po několika měsících natáčení v Jižní Kalifornii a krátké přestávce na díkůvzdání odcestovali herci a část filmařů, tvořících dva oddělené štáby, do Tokia, kde pak po čtyři týdny natáčeli scény odehrávající se v exteriérech.
Uprostřed chaosu, který nutně doprovází natáčení v hodně lidnatém městě, jehož úřady ani obyvatelé nejsou zvyklí na velké filmové produkce, se Lin rychle adaptoval a vrátil se ke svým filmařským začátkům u nezávislých produkcí. Jeho běžným postupem bylo natáčet kamerou na Windonově rameni s minimálním štábem. Tímto způsobem vznikly scény v Shibuyi, na Tokyo Tower, Rainbow Bridge a v módním centru pro teenagery Takeshita Dori.
Přestože prostředí Los Angeles týmu poskytlo dostatek možností největší japonské město věrohodně napodobit, shodli se Lin s Moritzem na tom, že bez návštěvy skutečného Tokia se natáčení neobejde. "Bylo pro nás důležité mít pocit, že se v Tokiu můžeme vypravit kamkoliv. Proto jsme tam vyrazili s menším štábem, který nám to umožnil. Nikoho z diváků ani nenapadne, že jsme tam nebyli po celou dobu," říká producent Moritz.
Úvodní akční sekvence filmu, která se jako jediná odehrává ve Spojených státech, vznikla během necelého týdne na prašných rovinách města Victorville, které leží 86 mil na východ od Los Angeles.
Po několika měsících natáčení v Jižní Kalifornii a krátké přestávce na díkůvzdání odcestovali herci a část filmařů, tvořících dva oddělené štáby, do Tokia, kde pak po čtyři týdny natáčeli scény odehrávající se v exteriérech.
Uprostřed chaosu, který nutně doprovází natáčení v hodně lidnatém městě, jehož úřady ani obyvatelé nejsou zvyklí na velké filmové produkce, se Lin rychle adaptoval a vrátil se ke svým filmařským začátkům u nezávislých produkcí. Jeho běžným postupem bylo natáčet kamerou na Windonově rameni s minimálním štábem. Tímto způsobem vznikly scény v Shibuyi, na Tokyo Tower, Rainbow Bridge a v módním centru pro teenagery Takeshita Dori.
"Nakonec jsme tímhle partyzánským způsobem natáčeli po celém městě a snažili jsme se využít všech možností, které nám tenhle styl práce nabízel. Pro mě to bylo vynikající, protože jsem si vzpomněl na všechny ty nezávislé filmy, u kterých jsme běhali po městě a natáčeli co se dalo… byla to velká sranda," vzpomíná Lin.
Herci brali natáčení profesionálně, ale určitou změnu, související s životem a prací ve velmi odlišné kultuře, samozřejmě pocítili. "Pocházím z malého městečka v Alabamě a nikdy by mě nenapadlo, že se někdy podívám do města jako je Tokio. Je to obrovské město s mnoha lidmi… Žít a pracovat v téhle nové kultuře bylo na chvíli docela fajn, ale brzy se mi začalo stýskat po domově," říká Lucas Black.
Při snaze zachytit ducha tohoto města bylo nutné vzít v potaz také skutečnost, že Tokio je známé svým přejímáním kulturních vlivů (včetně hudby, módy či aut) z Ameriky a Evropy, jejich přetvářením a integrací do vlastní kultury.
Autorka kostýmů Sanja Milkovic Hays, která je Moritzovou dlouholetou spolupracovnicí, se pokusila překonat laťku, nastavenou dvěma předcházejícími díly, a znázornit výstřední, často nedefinovatelný módní styl tokijské mládeže, uctívající popkulturu. "Japonskými módními časopisy jsem si listovala už při práci na prvním Rychle a zběsile, protože tamější mládež je v té pouliční módě hodně popředu. A u tohoto filmu jsem to mohla rozjet naplno," říká Hays.
Soundtrack filmu je stejně výstřední směsicí různých stylů jako jeho výtvarná stránka. Na místy akční a místy soulový soundtrack, který doprovází Seanovu cestu z ulic Los Angeles to Tokia, přispělo široké spektrum interpretů včetně Pharrella Williamse, Kida Rocka, Teriyaki Boyz, Shonen Knife nebo Mose Defa. Průnik hudebních stylů a vlivů do jisté míry ilustruje dění na plátně - když v písních "Mustang Nismo" a "Welcome to Tokyo" hraje na kytaru bývalý kytarista Guns 'N' Roses Slash, prolínají se kultury západu a Dálného východu.
Herci brali natáčení profesionálně, ale určitou změnu, související s životem a prací ve velmi odlišné kultuře, samozřejmě pocítili. "Pocházím z malého městečka v Alabamě a nikdy by mě nenapadlo, že se někdy podívám do města jako je Tokio. Je to obrovské město s mnoha lidmi… Žít a pracovat v téhle nové kultuře bylo na chvíli docela fajn, ale brzy se mi začalo stýskat po domově," říká Lucas Black.
Při snaze zachytit ducha tohoto města bylo nutné vzít v potaz také skutečnost, že Tokio je známé svým přejímáním kulturních vlivů (včetně hudby, módy či aut) z Ameriky a Evropy, jejich přetvářením a integrací do vlastní kultury.
Autorka kostýmů Sanja Milkovic Hays, která je Moritzovou dlouholetou spolupracovnicí, se pokusila překonat laťku, nastavenou dvěma předcházejícími díly, a znázornit výstřední, často nedefinovatelný módní styl tokijské mládeže, uctívající popkulturu. "Japonskými módními časopisy jsem si listovala už při práci na prvním Rychle a zběsile, protože tamější mládež je v té pouliční módě hodně popředu. A u tohoto filmu jsem to mohla rozjet naplno," říká Hays.
Soundtrack filmu je stejně výstřední směsicí různých stylů jako jeho výtvarná stránka. Na místy akční a místy soulový soundtrack, který doprovází Seanovu cestu z ulic Los Angeles to Tokia, přispělo široké spektrum interpretů včetně Pharrella Williamse, Kida Rocka, Teriyaki Boyz, Shonen Knife nebo Mose Defa. Průnik hudebních stylů a vlivů do jisté míry ilustruje dění na plátně - když v písních "Mustang Nismo" a "Welcome to Tokyo" hraje na kytaru bývalý kytarista Guns 'N' Roses Slash, prolínají se kultury západu a Dálného východu.



